Deutsche Version Spolek Drobné památky severních Čech

Památníček u cesty

      Sakrální památníček u cesty! Jdeš-li kolem, uvažuj, jaký může být jeho význam! Poutník, přicházející ze severního Německa, se nemálo podiví, uvidí-li v katolických zemích nespočet obrazů, soch, kapliček, křížů a božích muk na všech cestách a pěšinách. Podivoval jsem se však také, ale z jiných důvodů. Je přece tolik možností, co by mohla tato znamení u cesty přemýšlivému a pozornému poutníku vyprávět. Hleďme, slyšme!
      Již letmý pohled nám poskytne závěr, ze které doby by mohl takový symbol u cesty pocházet. Neboť obrazy, kříže, sochy a kapličky nepodléhají změnám a módě méně, nežli oděvy a názory. Po kamenném kříži následoval dřevěný kříž s plechovým Kristem, posléze železný kříž s kamenným soklem a Kristem z kujného železa, nakonec pak z litiny. Kromě toho existují také podskupiny a varianty, řídící se podle časového období a krajiny. Svérázná jsou kamenná vyobrazení na Labi, zcela pak svérázné z kamene vytesaná vyobrazení svatých u Sloupu v Čechách a Dubé. Někdy byly též oblíbené vysoké sloupy, na nichž trůnilo sochařské dílo (kaplička), potom zas kaple u cesty s vchody a dveřmi.
      Nyní leží před námi otázka, jaký byl podnět, jemuž památníček u cesty děkuje za svůj vznik. Co nám vypráví pověst? Často to bylo místo nehody, jehož památka měla být zvěčněna, nebo také neočekávaná záchrana z nouze a neštěstí. Někdy to bývala též prostá zbožnost, která původce přiměla ke zřízení symbolu. Avšak v každém případě se jednalo o událost hodnou zvěčnění, jež nám měla být sdělena. To však nebylo vždy příliš lehké. V naší vesničce - mám na mysli své rodiště - byl umístěn litinový kříž, který zřídil "starý mlynář", když vešel ve známost jako "král lotynky", dále krásně zdobený kovový kříž, umístěný na poschodí důkladně stavěného domu. Konečně pak sochařské dílo na sloupu, mající pro obec pozoruhodný význam. Neboť k tomuto sloupu kráčívá ještě podnes procesí o prosebných dnech, a ve starších dobách byla odtud obec vedena o vesnických slibných dnech na sv. Michaela směrem ke kostelu. Prošel jsem stokrát a tisíckrát kolem těchto památníků starých časů. Bylo mi ale už hodně přes třicet let, když jsem se o důvodech jejich vzniku dozvěděl pravdu a skutečnou příčinu.
      Domnívám se, že památníček v "Kamenických lomech" připomíná jistého zedníka, který na sv. Josefa, právě v den svých jmenin, se zřítil při lámání kamene. Znám kříž pod lipami, kde se poslední protestantská rodina z Kamenice loučila se svým otcovským městem. Ale nedaleko odtud, několik kroků od "strašidelného příkopu", je ve skalách obraz, u něhož prý někdy strašilo. Dokonce i po večerech u obrazu hořelo světlo, často byl i ozdoben květinami. Zajisté má tento obraz svou historii. Ale doposud se mi nepodařilo ji vypátrat. Jednou se mi podařilo v oněch místech potkat starší ženu, vdovu po kočím, kterou jsem již jako chlapec dobře znal. Ta přiznala, že je to ona sama, která u obrazu zapaluje světlo a často i při nejhorším počasí se nezdráhá vážit dlouhou cestu z Kamenice k obrazu, jen aby učinila zadost své povinnosti. Jak jsem byl šťasten! Hned jsem doufal, že se dozvím příčinu, která způsobila, že tato žena již po dlouhá léta přináší takovou oběť. Ale moje bádání a dotazy byly bezvýsledné. Toto tajemství se mi nepodařilo odhalit. "Má matka to světlo zapalovala. A já to dělám také a budu to dělat, pokud budu moci." Taková byla její odpověď. Leč žádný člověk by nevěřil, že by to bylo vše, co věděla. Alespoň její matka musela vědět víc, neboť nikdo by bez nějaké smutné příčiny nevzal na sebe takovou oběť.
      Takže je často těžké vypátrat historii obrazů u cesty. Ale pro mne je nepochybné, že v těchto vyobrazeních je uložen velký kus kulturních a životních dějin našich předků. Pochopitelně, že nejvíce z těchto památníků u cest jsou jen vzpomínkami na osobní úsilí, úspěchy, snahy a neštěstí. Avšak mnohé z těchto příběhů, které jsou nám tlumočeny prostřednictvím obrazů u cesty, kdysi vzbudily rozruch u obyvatelstva v celém okolí. Neboť při neštěstích se srdce otevírají, děsí se, lidé měkkého srdce se chvějí a kanou jim po tvářích slzy.
      A přesto se bohužel s těmito památkami lidového umění zachází velmi často hrubě a přímo vandalsky. Jmenovitě kaple u cest bývaly často vypleněny, zpustošeny a znesvěceny. Ušlechtilého obyvatelstva je to naprosto nedůstojné. Kdo jsou však pachatelé? Většinou rozpustilé, nevázané děti. U dospělých můžeme usuzovat především na opilce. Neboť střízlivý by se toho vůči takovým památkám nedopustil. Dospělý by musel být v každém případě velmi hrubý a zcela necitelný člověk, kdyby na místě, kde byl snad zázrakem zachráněn život, nebo kde byl jinému rukou bohapustého vraha život uloupen, drzýma rukama zhanoben, či poškozen házením kamene nebo dokonce zohaven děkovný objekt anebo památník dávné minulosti. Děti většinou dělají z neznalosti nebo rozpustilosti takové věci, pro které nenalézáme omluvy. Zde může pomoci poučování prostřednictvím školy a domova, avšak nikoliv suché mentorování, které se nepodobá ani kusu chleba ani kameni, nýbrž takové, které se obrací k citu dítěte a vychází z příkladů.
      Je nejvyšší čas učinit přítrž vandalismu vůči památkám u cest. Církev může zvýrazňovat a zdůrazňovat náboženskou stránku věci. Pro školu bude velmi účinné upřednostnění světského hlediska problému. Každému citlivému člověku zabuší srdce, prochází-li místem, kde byl někdo postižen neštěstím, místem, kde snad byla prolita lidská krev. A jak by mohl člověk mající alespoň trošku vzdělání, po takovém pohnutí srdce vztáhnout ruku nebo hodit kámen, aby tak zhanobil památník u cesty? Ne, to přece není možné. A kdyby i zřizovatel památníku měl mít pouhý náboženský důvod, byl to přece úctyhodný podnět, který pohnul jeho srdcem. Onen den, kdy byl památníček vysvěcen, byl pro něho svatebním dnem duchovního života, neboť zůstal v jeho mysli až do smrti. Takový idealismus si nezaslouží, aby proti jeho dílu někdo svévolně vztáhl ruku nebo hodil kamenem.
      Rovněž spolky by mohly přispět k udržování starých památníků u cest, zvláště pak hasiči. Především oni jsou si vědomi povinnosti chránit majetek svých bližních proti požáru a jiným živlům. Zejména jim přísluší chránit památky po předcích, ať již církevní nebo světské, proti zlovolnému ničení nebo znesvěcování.
      Jsem dalek toho, abych podněcoval nebo doporučoval zřizování nových památníků u cest. Je však zapotřebí, podle možnosti je udržovat a v případě chátrání je opravovat nebo renovovat. A vyskytuje-li se na nich nápis, je svatou povinností jej restaurovat nebo obnovit, ale nikoliv zamalovat, jak tomu bohužel obvykle bývá.
      Také umění patří k cestám a pěšinám. Prostota, jednoduchost a vkus, to jsou vlastnosti, které od symbolů u cest lze požadovat. Ať už se zřizuje nový památníček nebo se nějaký starý renovuje, na tyto požadavky by se nikdy nemělo zapomínat.
      Budou-li symboly u cest, odpovídající zmíněným požadavkům, zřizovány s dobrým vkusem a budou-li vypovídat o příčinách svého vzniku, pak návštěvníci přicházející do naší krajiny a především pak zdejší lidé budou mít k dispozici bohatou ilustrovanou kroniku, ve které jsou do kamene i kovu zaznamenány žalosti i radosti našich předků. A chtěl bych věřit, že takováto obrázková kronika bude opravdu nádherným příspěvkem do naší překrásné krajiny s jejím přírodním půvabem.
      Znal jsem dokonce některé sloupy se sochami, které zahynuly sešlostí věkem a zubem času. Před lety jsem jednou byl v Biebersdorf bei Reichen, kde nám ukázali tři pamětihodnosti: mariánskou sochu, dutou lípu a selské stavení, které prý bylo proslulé nejlepším kozím sýrem v severních Čechách. Později jsem do oné obce přišel opět, ale z těch pamětihodností jsem již žádnou nenašel. Mariánský sloup se zřítil a proto byl zrušen. Lípa byla ještě více zpráchnivělá a proto skácena. Výroba kozího sýra byla z neznámých důvodů ukončena. Bylo by to však hříčkou, zachovat sloup se sochou, snad i prodloužit život lípě - nemluvě už o kozím sýru.
      A ještě něco! Nezřídka jsou kříže nebo sochy zastíněny stromovím, což vytváří ozdobu celé krajiny. Čtenáři jsou takové stromy jistě známy. Zde si vzpomínám na lípy při rozcestí u silnice na Janskou, na sochu mezi Práchní a Panskou skálou. Když jsem před třiceti lety vystoupil na WolfsbergSchandau, naskytl se nám po důkladném dešti v záři zapadajícího slunce nádherný pohled do Čech. Dalekohledem jsme viděli jistou takovou skupinu stromů, skrývající symbol u cesty. Pohled byl tak nádherný, že si na tu příhodu vzpomínám jako by to bylo včera nebo předevčírem. Bohužel se mi do dneška nepodařilo domov těchto stromů nalézt. Avšak majitel onoho kopce, který si zmíněné panorama učinil předmětem svého studia, se nikdy nedostal do situace, za jaké by mohl překrásnou skupinu stromů tak zřetelně pozorovat.
      Tím bychom mohli skončit. Moje rada zní: "Chraňte, ochraňujte symboly u cest."

Zdroj: časopis Mitteilungen des Nordböhmischen Excursions Club

 


Copyright (c) 2017    webmaster
http://www.drobne-pamatky.cz/